Autorka: Cornelia Funke
Knižní série: Inkheart #1
Čteno v: Češtině
Hodnocení: ★★★☆☆
Česká anotace:Knihvazač Mortimer Folchart je milovníkem knížek a nadšenou čtenářkou je i jeho dcera Meggie. Mortimer má neobyčejný talent: když nahlas předčítá, zhmotní se postavy z příběhu v našem světě - avšak zároveň se někdo odtud ztratí. Tak kdysi zmizela v dobrodružné knize s názvem Inkoustové srdce Meggiina maminka... V domě Folcherových se objeví neznámý muž jménem Prašprst. Pro Meggie tak začíná dlouhá cesta plná překvapivých zvratů, která ji dovede až do doupěte hrdlořezů - postav z knížky Inkoustové srdce, kteří nyní žijí v reálném světě. Bude záležet na Meggie, jestli se podaří zvrátit jejich kruté záměry...
Recenze může obsahovat spoilery.
V rodině Meggie Folchartové se vyskytují samí nadšení čtenáři: ona se svým otcem už pomalu ani nemají kam knihy dávat a často se jim jen tak povalují na zemi a i její tetička Elinor se může pyšnit značně rozlehlou knihovnou. Jediné, co Meggie chybí, je její maminka. Taky často přemýšlí nad tím, proč jí otec z knih nikdy nepředčítá. Potom je ale navštíví otcům starý známý jménem Prašprst a netrvá dlouho, než po nich začnou jít i další muži vedení hlavním záporákem Kozorohem. A Meggie začíná pomalu odhalovat nejen otcovu zvláštní schopnost, ale také další věci, o kterých doteď neměla ani tušení.
Nemůžu říct, zda bych si Meggie nějak oblíbila nebo ne - byla prostě malá holka a tak jsem ji svým způsobem i vnímala - ono je trochu těžké někoho takového soudit za to, že občas dělá něco hloupého. Naopak ale můžu říct, že jsem měla rozhodně ráda Prašprsta. Nebyl to sice kladný hrdina každým coulem, ale hádám, že právě tohle se mi na něm líbilo a stejně tak jsem si oblíbila i Mortimera. Co se týče Megiiné tetičky Elinor, tak u té těžko říct - rozumněla jsem si s ní, co se knih týkalo, jinak ale nemůžu říct, zda by si mě nějak získala či ne. Moc úcty jsem ale rozhodně nechovala ke Kozorohovi, který byl prezentovaný jako strašný záporák, ale zas tak příšerný či děsivý vlastně ani nebyl.
Tohle je rozhodně kniha pro děti - ačkoliv myslím, že by mohla zaujmout i starší čtenáře. Jen by se člověk musel dostat přes značně dětský způsob vyprávění - Meggie je ještě malá holka se značně naivním přístupem ke světu a ačkoliv se v knize objevují pohledy i jiných, dospělých, postav, tak je kniha pořád napsána v tom dětském duchu, který Meggii provází, což vyvolává dojem, jak kdyby i dospělé postavy v téhle knize trpěly neuvěřitelnou naivitou. Nehledě na to, že ani hlavní záporák není nijak zvlášť hrůzostrašný a strach opravdu nažene leda tak těm dětem.
Je ale pravdou, že se mi kniha přece jen trochu zamlouvala - zatímco ze začátku mě dětský přístup opravdu vytáčel, ke konci už jsem si na něj jakžtakž zvykla a sem tam si mě kniha dokázala i získat. Děj sice nebyl nijak překvapivý ani naplněný kdejakými zvraty - totožnost jedné postavy mi byla známa již od samotného začátku a ani samotný konec v sobě nenesl nějaké velké překvapení - rozhodně ale můžu knihu zařadit mezi jedny z těch oddychovějších, při které se pobavíte a nemusíte při ní moc přemýšlet a nutno dodat, že takový typ knih se občas celkem hodí.
Tuhle knihu můžu rozhodně doporučit mladším čtenářům. Myslím, že je to právě to pravé a že kdybych i já byla mladší, tak bych tuhle knihu nejspíš naprosto zbožňovala. A jak už jsem psala, určitě si ji můžou užít i starší čtenáři, to převážně na to odreagování. Další díl si určitě přečtu, i kdyby už jen proto, že ho mám doma. Taky rozhodně doufám, že bude Meggie starší a třeba se už nebude nést v takovém dětském duchu. No, hádám, že se uvidí.
Nemůžu říct, zda bych si Meggie nějak oblíbila nebo ne - byla prostě malá holka a tak jsem ji svým způsobem i vnímala - ono je trochu těžké někoho takového soudit za to, že občas dělá něco hloupého. Naopak ale můžu říct, že jsem měla rozhodně ráda Prašprsta. Nebyl to sice kladný hrdina každým coulem, ale hádám, že právě tohle se mi na něm líbilo a stejně tak jsem si oblíbila i Mortimera. Co se týče Megiiné tetičky Elinor, tak u té těžko říct - rozumněla jsem si s ní, co se knih týkalo, jinak ale nemůžu říct, zda by si mě nějak získala či ne. Moc úcty jsem ale rozhodně nechovala ke Kozorohovi, který byl prezentovaný jako strašný záporák, ale zas tak příšerný či děsivý vlastně ani nebyl.
Tohle je rozhodně kniha pro děti - ačkoliv myslím, že by mohla zaujmout i starší čtenáře. Jen by se člověk musel dostat přes značně dětský způsob vyprávění - Meggie je ještě malá holka se značně naivním přístupem ke světu a ačkoliv se v knize objevují pohledy i jiných, dospělých, postav, tak je kniha pořád napsána v tom dětském duchu, který Meggii provází, což vyvolává dojem, jak kdyby i dospělé postavy v téhle knize trpěly neuvěřitelnou naivitou. Nehledě na to, že ani hlavní záporák není nijak zvlášť hrůzostrašný a strach opravdu nažene leda tak těm dětem.
Je ale pravdou, že se mi kniha přece jen trochu zamlouvala - zatímco ze začátku mě dětský přístup opravdu vytáčel, ke konci už jsem si na něj jakžtakž zvykla a sem tam si mě kniha dokázala i získat. Děj sice nebyl nijak překvapivý ani naplněný kdejakými zvraty - totožnost jedné postavy mi byla známa již od samotného začátku a ani samotný konec v sobě nenesl nějaké velké překvapení - rozhodně ale můžu knihu zařadit mezi jedny z těch oddychovějších, při které se pobavíte a nemusíte při ní moc přemýšlet a nutno dodat, že takový typ knih se občas celkem hodí.
Tuhle knihu můžu rozhodně doporučit mladším čtenářům. Myslím, že je to právě to pravé a že kdybych i já byla mladší, tak bych tuhle knihu nejspíš naprosto zbožňovala. A jak už jsem psala, určitě si ji můžou užít i starší čtenáři, to převážně na to odreagování. Další díl si určitě přečtu, i kdyby už jen proto, že ho mám doma. Taky rozhodně doufám, že bude Meggie starší a třeba se už nebude nést v takovém dětském duchu. No, hádám, že se uvidí.
mě tato knížka osobně vůbec nebavila, asi na to už moc nejsem.. původně jsem si hned chtěla přečíst další díly, ale asi si je nepřečtu, na to je až moc knížek, který si chci hodně přečíst
OdpovědětVymazat