Jarní dumání #2

 Jarní dumání pořádá Syki.

Téma #2: Dystopický rozmach

 ~ ~

Dystopické knihy jsou v dnešní době rozhodně značně populární. Ať už byla Země (či i její populace) zničena z neznámých důvodů, nějakým virem, napadli ji ničemní andělé nebo lidé se svým 'smyslem' pro ekologií vyhubili sami sebe, všechno prostě jde. Nač psát o Apokalypse, když můžeme psát o světu po ní, že? Já se upřímně spisovatelům, ani čtenářům nevidím, že se u nich dystopie tolik chytla - rozhodně musí být zábava vymýšlet si svůj svět, svá vlastní pravidla bez ohledu na to, jak to v tom našem světě vlastně funguje. A alespoň za sebe můžu říct, že je opravdu stejná zábava o tom i číst. A když jsou taky tak populární, proč je nepsat dál, že?

Samozřejmě, ani dystopie nejsou výjimkou v tom, že přece jen existují dobré a špatné knihy. Já osobně myslím, že takovým knihám škodí, samozřejmě kromě těch obvyklých věcí jako nesympatický hlavní hrdina či nudný příběh, především to, když svůj svět autor pořádně nevymyslí. Protože právě u těchto knih čtenáře nejvíc napadají otázky co, proč a jak a když jim je autor nezodpoví ne z toho důvodu, že se jedná o námět na další knihu, nýbrž z toho důvodu, že to prostě sám nemá vymyšlené, tak je tady něco asi opravdu špatně. Protože, a to opravdu nechci znít otřepaně, s vymýšlením nového světa přichází velká zodpovědnost. Nebo tedy alespoň tak velká, aby tam všechno dávalo smysl a čtenář se nemusel neustále ptát proč proč, jak, jak. To už potom vážně není zábava.

Tady ale také zase platí prastaré řečení, že čeho je moc, toho je moc a lidem tohle může začít lézt na nervy, když se to objevuje všude. Je to takový ten hlásek v naší hlavě, co nám třeba řekne 'šmarjá, další dystopie'. Já osobně tyhle věci takhle nevnímám - ano, dystopie jsou populární, jsou snad všude, ale co já s tím? Buď si vyberu nějakou, která mě svým popisem zaujala, nebo šáhnu po nějaké jiné knížce a dál se opravdu nezabývám tím, jestli se tenhleten žánr už náhodou nepřemnožil. Protože příběh a kvalita knihy u mě určitě vedou nad tím, jestli je ten žánr zrovna in, nebo ne. Kvůli tomu jsem dystopií číst nezačala. Bylo to proto, že mě baví se pokaždé ponořit do zase nějakého toho jiného světa a takhle je to i teď.

A v dystopií je opravdu možností, jak zničit svět, neuvěřitelně hodně. A nejen jak zničit svět, nýbrž i jak ho slepit zase dohromady. Ať už to má systém nebo chaos a ačkoliv nějaké společné prvky se u většiny přece jen najdou, příběh nám to poskytuje naprosto jiný a i to je na tom to krásné. Protože zatímco upíři a andělé a démoni a podobná havěť mají v knihách většinou, alespoň z mého pohledu, jen jednotnou podobu, dystopie můžou být opravdu různorodé a přitom se zařazovat právě do toho jednoho samého žánru.

Na jedné straně tu můžeme mít třeba virus, který nakazil snad veškerou populaci a ti, co byli nakaženi se přeměnili v jakési zvláštní bytosti, zatímco ti nenakažení se jen snaží přežít a na druhé straně můžeme mít znově vybudovanou populaci se systémem, který je opravdu potřeba obnovit. Ať už proto, že strká děcka do arény, nebo jim určuje životní partnery. Už jen z tohoto důvodu si myslím, že ačkoliv je tu dystopií hodně, přece jen přemnožené zas tak nejsou. Každá nám poskytuje jiný, unikátní příběh a já jsem za to rozhodně ráda. Kdo by koneckonců nechtěl jednou za čas proti nějakému tomu systému zbrojit? A nebo, v tom nejlepším případě, utíkat před kupou krvelačných mutantů?